Doba Martinská

Listopad je tu a s ním podzim dozrává do své konečné podoby, barvy pomalu mizí a příroda se ukládá ke spánku. Přibylo tmy a naše dny častěji končí doma. A to je dobře. Popravdě, docela jsem se na to těšila. V létě je tak přirozené být aktivní. Máme zahradu, rádi sportujeme a cestujeme. Neposedíme. Až teď. Rytmus roku zvolnil a já se bez výčitek usadím ke knížce nebo ručním pracím.

V listopadu je hlavním tématem svátek Svatého Martina. Ve waldorfském světě je to důležitý svátek, který může dětem mnoho ukázat. 

Jednak je cestou do sebe, ke svému nitru, do ticha, možná i k vlastní odvaze. A rozhodně je cestou k odvaze rozhodovat se správně a konat správně tam, kde je to potřeba. Svatý Martin je pro to krásným vzorem. Víc jsem o tom psala TADY.

Na Waldorfských školách se často dělají Martinské slavnosti. U nás v Pardubicích jsou zpravidla pořádané 3.třídou a to pro děti z 1.,2. a 3.třídy. Zapojují se rodiče, kteří akci spolu s paní učitelkou vymyslí a zajistí. Děti v rámci výuky pečou Svatomatinské rohlíčky, paní učitelky ve třídách zpívají martinské písně. A vše vyvrcholí při společně stráveném podvečeru.

Vzpomínám na naši slavnost. Sešli jsme se už skoro za tmy. Děti si nesly vyrobené lampionky a kromě těchto světýlek jsme byli zahaleni tmou. Setkání jsme začali několika písněmi ve kterých se ukazovala Martinova dobrota a pak nás čekala cesta. Cesta tmou, mezi stromy, lesíkem, který nás zavedl na otevřenou louku, na které plál velký oheň. Na cestu jsme se vydávali postupně, rodina za rodinou, v tichosti, sami se sebou a s odvahou spolehnout se pouze na světýlko ve tmě, které jsme měli v lucerničce. žádný halas, žádné legrácky. Tiše, s troškou napětí. Dáme to? Nezabloudíme? Světýlka těch před námi nám v dálce trochu napovídala, že to klapne. Jak jsme se blížili k velkému ohni, vše z nás spadlo a moc rádi jsme přijali jeho teplo a přidali jsme se k těm, kteří šli před námi. Když dorazili všichni, vyprávěla paní učitelka legendu o Svatém Martinovi a nejdou... v dálce...zvuk klusajícího koně. Ne, to není možné !  Ale ano, děti volaly jeden přes druhého, koukejte, koukejte... v dálce se mihla postava na koni. Fakt, přilbice s chocholem, plášť a bílý kůň.... Neuvěřitelné. Jen se mihl, ale řada dětí ho viděla a ostatním pak s očima na vrch hlavy vyprávěli, že tu byl! Martin tu byl!  :) 
Pak jsem se společně pustily do rohlíčků a horkého čaje a nakonec s spokojeně rozešli domů. Dětem ale zůstal v srdci kouzelný zážitek. Krása... povedlo se... 

Pokaždé je to ale jiné, každá parta rodičů to pojme trochu jinak. Vhodné ale je, když se podaří akci udržet na uzdě a nechat jí tichost, pomalejší tempo a prostor pro fantazii a nějaké to kouzlo.

Tak pokud ji máte před sebou, držím palce, ať se povede. Pokud ji máte už za sebou, klidně nechte komentář, jak se Vám povedla.

Tak jako tak Vám všem přeji krásný a klidný Martinský čas :)