Nepřijali nás...

Mám potřebu napsat pár řádků těm zklamaným, kteří nebyli přijati na Waldorfskou školu. Zápisy se uzavírají, rodiče se v těchto dnech dozvídají o tom, zda jejich dítě bude nebo nebude chodit na preferovanou základní školu a často je to překvapení.

U nás na Základní škole Waldorfské v Pardubicích, která je školou státní, je už několik let převis uchazečů, a tak dochází ve výsledku k losování. To probíhá řádně za účasti zřizovatele a zástupců školské rady. Je to transparentní a konečné. Rodiče se pak dozvídají výsledek zápisů. Letos to hodně rezonuje… 

Opravdu je to konečné? Opravdu už pro to nemohu nic udělat? Ptají se rodiče. Někteří jsou opravdu smutní, vnímají to jako prohru, ránu. Rozumím.

Hlásilo se k nám spousta skvělých dětí. Skvělých rodin. Bylo by to tak báječné, kdybychom mohli všechny přijmout, tolik by to obohatilo školní společenství. Tolik dětí by dostalo možnost žít v objetí waldorfské pedagogiky a lidí, kteří ji nesou. Ale někdy to nevyjde.

Sama jsem si před lety moc přála, aby dcera dostala tu možnost. A ačkoli jsem měla maximum dosažených bodů, protože jsem chodila na povinné vzdělávací akce, patřili jsme nakonec mezi ty, kteří byli losovaní. Jen řízením osudu to dopadlo a dcera byla přijata.

Řízením osudu… Vzpomínám, jak jsem to musela odevzdat. S vědomím, že o tomhle rozhoduje vyšší Vůle. Ne já. Udělala jsem vše, co bylo možné a teď už se "děj vůle Boží". Tak jsem to vnímala a díky tomu jsem nebyla v žádném velkém presu. Další možnosti sice nebyly ideální (bydleli jsme v Hradci Králové a čekal nás jeden z velkých "ústavů"), ale to je život. Zvládli bychom to. O to víc bychom pečovali o to naše rodinné zázemí.

… Nevíme, co naše děti v životě potká. Můžeme jim nabízet různé možnosti, necháme je nahlédnout do mnoha dveří, ale kterými nakonec projdou, rozhodnou ony samy a také jejich osud (či duše), podle toho, co v tomto životě potřebují. Nám pak nezbývá nic jiného než to přijmout.

Je zbytečné v tom vidět prohru. Cesta vždycky vede dál. A vždycky nabízí dobré možnosti. Waldorfská škola není jedinou dobrou cestou. Důvěřujte vyššímu vedení, žijte waldorfské hodnoty doma, pečujte o vztahy, o sebe, hledejte inspiraci, buďte aktivní v novém školním společenství, buďte pro své děti tou nejlepší verzí sama sebe, vždyť není nic víc potřeba. Ony si najdou svou cestu životem.

Tolik moje trochu víc osobní sdílení v době, kdy osud rozhoduje…. Všechny smutné odmítnuté rodiny objímám a přeji na jejich další cestě mnoho dobrého. Vaše děti jsou stejně neseny především Vaší rodičovskou láskou a moudrostí. Držte se a hlavu vzhůru. Život si svou cestu najde.
A já věřím, že bude dobrá 😉